Klub českých turistů

Letošnímu, již téměř tradičnímu, májovému vlakovému výletu do Českého ráje předcházelo mimořádně deštivé počasí,

které se postupně ze severovýchodní Moravy a Slezska rozšiřovalo do Čech. Nad naším výletem proto dlouho visel otazník. Teprve v pátek odpoledne se začali ozývat první odvážlivci. Odvážlivců se nakonec ráno v 6.40 na hlavním nádraží v Pardubicích pod odjezdovou tabulí sešlo 7 a tak jsme mohli směle vyrazit.
Nutno podotknout, že zatímco, když jsme stávali z postýlek, nepršelo, když jsme se trousili k nádraží, už cosi popadávalo. Nicméně při přestupech na nádražích v Kolíně i v Mladé Boleslavi jsme tomu unikli a rovněž v Libošovicích při výstupu z vlaku se obloha tvářila optimisticky. Pořídili jsme skupinové foto a cestou po žluté značce na Kost chvílemi problýskávalo i sluníčko. Na Kosti nás čekalo překvapení: odvážlivec č. 8: Dráža, která dorazila autobusem přes Jičín. Vyfotografovali jsme si velmi fotogenický hrad, trochu se občerstvili, ale příliš jsme se nezdržovali, čekala nás ještě dlouhá cesta. Obešli jsme Bílý rybník a pokračovali po zelené přes Rytířovu Lhotu do údolí Žehrovky. Zde jsme šli chvíli proti proudu a poté zahnuli do bočního údolíčka potoka Jordánky. Právě Žehrovka spolu s Jordánkou zde vytvářejí malebná údolí, která jsou jádrem přírodní rezervace Podtrosecká údolí, jedné z nejkrásnějších oblastí Českého ráje. Občerstvili jsme se zde vodou z pramene s nevábným názvem Prdlavka a minuli Věžický rybník (též Věžák), známý ze slavného televizního filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, na což upozorňuje i název nedalekého penzionu Polepšovna. V hospůdce, obklopené lesy, jsme se občerstvili a poté odbočili ze silnice doleva stále po zelené do rokle s hrůzu nahánějícím názvem: Čertoryje. V rokli nás nečekali čerti, ale déšť, který sem kolem 13. hodiny za námi dorazil ze severní Moravy. Nebyl sice nijak zvlášť vydatný, ale za to vytrvalý. Proto jsme revidovali naše původní plány dojít přes Valdštejn až do Turnova a zkrátili jsme to asi o 1,5 km Hruboskalským skalním městem po modré a znovu po zelené do Sedmihorek. Lázně Sedmihorky na nás sice působily poněkud zašle, což je nepochybně škoda, období jejich největšího rozkvětu jsme zjevně prošvihli, nicméně u železniční zastávky jsme si hospůdku našli a krátce před 16. hodinou vyčkali příjezdu trochu zpožděného vláčku.
Ve vlaku jsme ještě stačili trochu oschnout, trochu poklábosit, a po přestupu v Hradci Králové (odpojila se Dráža) jsme se kolem půl sedmé vyloupli z vlaku na hlavním nádraží v Pardubicích a rozloučili se.
Zaznamenal: David Šebesta, vedoucí akce