Resty Vysokých Tater 6.-13.9.2014

Je sobota 6. 9. 2014 – 23:30 a my se dle plánu scházíme na pardubickém nádraží. Z původních 6. zájemců jedeme pouze 2. Všechny vlaky od Prahy mají zpoždění, a proto odjíždíme až v 0:40. V kupé je nás celkem 5. Ihned si sedáme a snažíme se usnout. Milanovi se to díky 60ti km vodáckému maratonu, který absolvoval od rána daří, ale já ne a ne zabrat. První pasažér vystupuje v Ostravě, další dva pak v Bohumíně. Ihned zaujímáme ležatou pozici. 

Usínám docela tvrdě, jelikož vnímám až nádraží v Čadci, pak v Kysuckém Novém Meste a v Žilině. Za Žilinou již svítá, a tak začínáme sledovat známou krajinu. V Liptovském Mikuláši přistupuje cestující a ihned vyzvídá, kam se chystáme. Probíráme počasí a tvrdí, že od pondělí má být již konečně hezky. Konečně je zde Štrba a my ihned odcházíme zakoupit jízdenku na zubačku. Platíme 1 Euro, vláček na nás ještě čeká, takže ihned odjíždíme. Na překližkových sedačkách a za stálého hluku a drkotání vyjíždíme na Štrbské Pleso. Výhledy přes odlesněné stráně do Podtatranské kotliny a místy i na skalnaté hory, věstí hezké počasí. Ihned se vydáváme na pochod. Po Č až na Popradské pleso. V restauraci dáváme pivo a doplňujeme vodu. Pak už pokračujeme směrem na Rysy. Nejprve M a pak Č. Se spoustou turistů stále větším a větším stoupáním. U Žabích ples dáváme první přestávku. Nad prvními řetězy nás již pomalu opouštějí síly. Musíme několikrát odpočívat. Konečně slavobránou a okolo označníku autobusové zastávky, s odjezdem 3x za den, vstupujeme na Chatu pod Rysmi. U české obsluhy objednáváme zelňačku. Čtu si různá oznámení v chatě a sleduji, že Milan usnul nad polévkou. Budím ho a nutím k odchodu. Venku se zatím začínají ze všech stran valit mlhy. Na Sedle Váhy si připadáme jako na okraji vroucího hrnce. V Polsku je pěkně hnusně. Teď už jen výstup na Rysy. Po neuspořádané suťovité cestě stále víc do mlhy. Kolem nás se řinou davy turistů. Zbývá už jen konečný strmý výstup po skalních plotnách. Už jen asi 10 metrů na vrchol. Musíme 2x odpočívat. Vše se s námi motá, v ušních bubíncích cítíme bušení, musíme se stále něčeho přidržovat. Tak asi takto se cítí horolezci na K2. Přece jenom zdolání skoro 2300 výškových metrů, bez aklimatizace a během 11ti hodin z Pardubic, a to ještě asi se 17 kily na zádech, nám dává dosti zabrat. Konečně je tu vrchol. Není nic vidět ani si kam sednout. Kolem samá mlha a samý turista. Odpočíváme. Zvažuji návrat na chatu a pokračování až zítra. Milan už zase usnul. V mlze sháním sestupovou cestu na Morskie Oko. Budím Milana a ptám se, jestli můžeme pokračovat. Po Č pokračujeme do mlhy. Třetina kopce je zajištěna řetězy. Nahoru i dolů proudí davy turistů. Mnozí se stále zajišťují karabinami. Stále na někoho čekáme. Milan strčil nohu do skalní trhliny a utrhl si podrážku na patě boty. Musí se přezout do úplně nových botasek, které mu během pochodu sedřou malíčky až do masa a vyžadují každodenní ranní ošetřování. Zkouší jako pes, ale za stálého kulhání jde a jde jako stroj. Konečně je tu konec řetězů a cesta se mění v neuspořádané schodiště, s vysokými stupni, všelijak nakloněnými a pokrytými kamínky a pískem. Sebejistě kráčíme ze stupně na stupeň. Ujíždí mi pravá noha a já jdu do širokého provazu. Levým kolenem mi projíždí bolest. Naštěstí pád ustávám a padám na pravý bok. Tak to je konečná. Pomalu vstávám a zkouším rozcvičit koleno. Docela se to daří a po chvíli můžeme opět pokračovat. Teď již však velice opatrně a s obavami. Každý krok zvažujeme a tempo pochodu se mění na zdlouhavý a vyčerpávající sestup. Jdeme okolo zakrvácených kamenů. Tady to již také někdo šeredně nezvládl. V polovině kopce se zvedá mlha a jsou vidět obě jezera a chata. V dáli před sebou vidíme ještě naši cestu po úpatí kopce, která nás má dovést do cíle dnešního dne a vlevo traverzující cestu od Szpiglasowa Przelec, kterou se máme vracet za pár dní. Pod sebou vidíme strmou cestu, která se zdá být nekonečná. Sestupujeme již hodně dlouho a hladiny obou jezer se skoro nepřibližují. Jsme psychicky a fyzicky na dně. Několikrát musíme odpočívat. Konečně nám zbývá jen pár metrů na břeh horního jezera. Ptám se Milana, jak je to daleko z horního na dolní jezero. Jen 25 minut. Ale 200metrů výškových. Jde mi mráz po zádech. Konečně jsme na hrázi Czarneho Stawu. Je tu spousta turistů. Všichni na nás koukají. Asi musíme vypadat hrozně. Někteří se ptají, jestli jdeme z Rysů. Sestupová cesta na spodní Morskie Oko je ještě strmější a s ještě vyššími stupni. Při pohledu ztrácím poslední zbytky sil. Jsem přesvědčen, že dnes dojdeme pouze na chatu a tam přespíme. Konečně jsme v restauraci chaty Morskie Oko. V recepci nás starší Polka moc nerespektuje a dává nám patřičně najevo, kdo je tu pánem. Spíme v gazdovce, tedy sousední budově v podkroví, v šesti lůžkovém pokoji za 55 zl. Jdeme do sprchy – priznitz. Pak jdeme na večeři. Pijeme pivo za 8, dávám si tomatovu polévku za 7 a Milan bigos za 15, což je takový řídký a kyselý segedín. K dostání na chatách ještě žurek, obdoba našeho kysela asi za 17, dále fazulka po Bretansku, hustější polévka za 8, hrachovka a samozřejmě řízek smažený s oblohou, nebo smaženým kysaným zelím za 23 a 25 zl. Jídelníček na všech chatách zhruba stejný, včetně cen, ceny na Murowanci asi o 2 zl vyšší. Večer začíná pršet. Po večeři jdeme spát a usínáme, jako když nás do vody hodí. V noci nás budí polský manželský pár, který u nás ubytovali.
Ráno si připadám jako na zájezdu TKSP, jelikož Polka šustí pytlíky o sto šest. Se vstáváním nespěcháme. Restaurace otvírá v 8 hodin a nás čeká jen asi 6ti hodinová změněná túra přes Szpiglasowa Przelec na Chatu Pieciu Stawow Polskich. Po snídani vyrážíme do slunného dne. Po Ž kouzelným údolím, plným zeleně, květů, potoků a krásných výhledů, zakončené samozřejmě strmým traverzovým a suťovým výstupem. Ze sedla nalehko vystupujeme na Szpiglsow Wierch, z kterého shlédneme celé údolí s chatou a všemi 5ti jezery. Na protějším hřebenu vidíme nejvyšší vrcholy od Svinice až na Krzyzne, cíl našeho dalšího putování. Po návratu na sedlo sledujeme tři jeptišky, jak šplhají po řetězech z opačné strany. První zdolává sedlo, z pod hábitu z kapsáře vytahuje chytrý mobil a fotí ostatní sestry. Po krátkém odpočinku zahajujeme sestup po řetězech do údolí. Cesta ponejprve neuspořádaná, strhaná deštěm, později upravena. Odpoledne dorážíme na chatu, na které jsme měli přespat již včera. Jdeme se ubytovat, ale bohužel mají vše obsazeno. Máme přijít po 17. hodině a vyspat nás někde nechají. Za nocleh platíme 20 zl a už se o nás nikdo nestará. Chceme spát v jídelně, kde je již plno a musíme počkat do zavření kuchyně, tedy 21:00 hodin. Čas si krátíme pitím piva a konzumací různých jídel. Úderem 21 hodiny nocležníci začínají stěhovat ven stoly a lavice. Spíme jeden vedle druhého. Je teplo a po otevření okna zase pěkně fouká. Večer opět prší.
Vstáváme dříve a snídáme z vlastních zásob. Vidíme, že nouzově se spí úplně všude. Po chodbách, v kuchyňce, WC atd. Balíme a vyrážíme na cestu asi v 7 hodin. Je slunečno a z kopců se povalují mlhy. Volíme cestu po Ž, přímo do sedla Kozia Przelec. Nejprve strmým, travnatým terénem, v závěru v nepřehledném suťáku a nakonec po zajištěné skále po řetězech. V jednom místě jsme nuceni se vyklonit až nad hluboký žlab, abychom pod převisem protáhli batohy. Konečně pod sebou v hloubce asi 10m vidím Č a Ž značku. Jsme na sedle. Sleduji Č a vidím, jak končí zajištěným výstupem ve skoro kolmé stěně. Asi 50ti metrová stěna, spoutaná dlouhým řetězem a obitá kramlemi, budí opravdový respekt. S určitými obavami vstupujeme do stěny. Místy to chce i značnou fyzičku. Dobře zajištěná cesta, vysekané stupy a chyty vytvářejí z trasy opravdovou lahůdku. Cesta vede po šikmých plotnách, po řetězech slézáme do úzkých skalních sedel a znovu vystupujeme kolmo vzhůru. Konečně je tu nejvyšší bod trasy Kozia wierch. Je slunečno, pod sebou vidíme dlouhé údolí s jezerem a chatou Murowaniec, vlevo část hřebene až na Svinicu, meteorologickou observatoř, horní stanici lanovky a Kasprow Wierch. Na opačné straně celé údolí Pieciu Stawow Polskich. Dopřáváme si zasloužený odpočinek a kocháme se výhledy. Docházejí nás 2 Češi. Chvíli kecáme a sondujeme další vývoj trasy. Údajně máme to nejnáročnější za sebou a vydrží-li počasí, měli bychom celou trasu v pohodě ujít. Rozhodujeme se dojít až na Krzyzne a sejít zpět na chatu v údolí Pieciu Stavov. Po odpočinku pokračujeme traverzem pod vrcholem až do sedla a pak přechodem do doliny nad Murowancem a nepříjemným sestupem pod skalní stěnou po šikmých kluzkých plotnách, nebo korytem suchého potoka, plného naplavených kamenů na Černou ústupovou cestu. Odtud vzhůru asi 50m komínem po řetězech na takřka rovinku Granáty. Zde již mlhy a nízké mraky zakrývají slunce a za chvíli začíná pršet. Dokonce se musíme schovat pod pláštěnky. Doufáme, že je to jen krátký přepršek a budeme moci pokračovat dále. Za chvíli už drobně mží a my pokračujeme dále. Vše je mokré a nebezpečně kluzké. Míjíme M sestupovou odbočku a přicházíme na poslední Ž. Zde již zase vydatně prší. Hřeben mírně odbočuje vpravo a pod námi jsou opět řetězy. Chvíli vyčkáváme, ale žádná změna v počasí nenastává. Vše je kluzké a cesta s batohy na řetězech a kramlích značně nebezpečná. Po chvíli volíme bezpečný sestup do údolí k Murowanci. Cesta je strašná. Samé kamení, splavené dešti. Stále ujíždíme v nahrnutém terénu. V polovině sestupu začíná svítit sluníčko a pálí jako blázen. Konečně sestupujeme na pevnější cestu a přicházíme k jezeru Czarny Staw Gasionicowy. Zde už je zase pod mrakem a než dojdeme na chatu Murowaniec, začíná vydatně pršet. Celí mokří dorážíme do chaty a těšíme se na teplou koupel a čisté povlečení. V recepci nás odbývají, že je vše obsazeno a musíme sejít do Zakopaného. Ani nouzové spaní nám neumožní. Jdeme do restaurace na večeři a pivo. Jdu se podívat po nějakém nouzovém spaní pod stromy do lesa. Větve jsou sice až na zem, ale velice řídké a vše je promočeno. Také na okolních chatách nechtějí o nouzovém přespání ani slyšet. Odkazují nás opět na Zakopané. Nezbývá nic jiného, než sestup dolů. V nevlídné mlze, za stálého deště sestupujeme směr Zakopané. Cestou zkoušíme ještě najít nějaký bivak pod osamělými smrky a v kosodřevině, ale je to zbytečné. Dosáhli jsme toho, že jsme promočení úplně durch. Na odbočce Z se Ž volíme Ž, jelikož si uvědomuji, že snad na této cestě na pasece byly nějaké opuštěné salaše. Cesta je promočená a místy silně rozbahněná. Z jedné vyhlídky doopravdy vidíme pod sebou v údolí pár střech. Na pasece je jedna salaš hned vlevo, ale je plná bláta. Vpravo níže jsou ještě tři. Procházíme jednu za druhou a volíme nejvrchnější, nejsušší. Spíme ve druhém kotci ze čtyřech. Uléháme na pláštěnky na jemnou hlínu, zřejmě asi zetlelé ovčí bobky. Pod salašemi šumí potok. Nejdu se ani umýt.Vody bylo dnes již dost. Uléháme, ale na hlavy nám kape voda. Spraví to deštník na trámu. V noci mne budí zima. Musím si obléknout fofrovačku.
Brzo ráno se budíme do nevlídného, sychravého rána. Z nebe srší hustá mlha. Chci se umýt, ale potok jako by neexistoval. Ztratil se v kamenném podloží. Vyrážíme na vyčerpávající, nevlídnou cestu, kterou jsme včera sestoupili. V mlze bez výhledů je nekonečná. Na Murowanci snídáme výborný žurek s chlebem a čajem /herbata/. Volíme Ž cestu přímo na Krzyzne. Cesta údolím, pěkně upraveným chodníkem v trávě a květeně, okolo jezera se spoustou potůčků, ale bohužel v nepříjemné mlze, která brání výhledům na vrcholky sousedních hřebenů. Závěrečná a nekonečná část cesty je opět v nepříjemném suťáku a značném stoupání. Nad hlavami cítíme deroucí se sluníčko. Že bychom byli již na sedle? Ano. Již vidím rozcestník. Vstupujeme jakoby do jiného světa. Jižní strana je zalita sluncem. Jen v nížině je mlha. Vpravo vidíme celý hřeben od Granátů, který jsme měli v plánu přejít, ale bohužel nám zůstává v dalších restech. Pomalu scházíme dolů po splavené cestě. Později je cesta upravena a vede pěkným prostředím mezi klečí. Bohužel stále nahoru a dolů, nahoru a dolů. Je to opět nekonečný pochod a bohužel opět v mlze. Pod námi slyšíme padající vody vodopádů, zřejmě se jedná o vyhlídkovou trasu. Konečně je tu opět rozcestník. Vlevo pokračujeme po nám již známé M. Na první odbočce uhýbáme vlevo po Z, cestou suchým potokem a okolo hučících vodopádů, z kterých bohužel v mlze vidíme jen mléčné čáry. Cesta je stále širší, až jdeme lesní cestou. Vstupujeme do oblasti polomů. Uklizena je pouze cesta. Co nezničil vítr, to zničil lýkožrout. Přecházíme asfaltku na Morskie Oko. Zrovna projíždí koňský povoz, který vozí turisty. Zvažuji, zda-li nemáme sjet na parkoviště a přespat již v Lysé Polane. Do chaty Stara Roztoka je to 25min. Sestupujeme dosti nízko, opět v polomovém lese. Stromy jsou naházeny jeden přes druhý, jako zápalky. Kolem dřevěné chaty je pás stromů asi 50m široký, jakoby se ničivý živel chatě vyhnul. Před chatou je hezká louka asi 100m v průměru. V okolí na všech cestách do lesa jsou cedule se zákazem vstupu. Jestli se budeme zítra vracet stejnou cestou vzhůru na silnici, tak mě Milan zabije. Dáváme pivo a já jdu na obhlídku terénu. Cesty jsou volné. Vstupuji do lesa a hledám hraniční potok, který máme v plánu překročit a ráno pokračovat po slovenské M. Místo toho nacházím řeku asi 15m širokou. Do poloviny se dostanu, ale druhá polovina je dosti dravá a asi s 40cm vody. Břeh je asi 1m vysoký a terén je v bujné vegetaci. Tudy cesta nevede. Jdeme se ubytovat. Milan se snaží u sympatických dívčin zamluvit nocleh anglicky, bohužel to zde nefunguje, a tak nastupuji já se svou polskoruskoslovenskoučeštinou. Vše je obsazeno, ale nemusíme mít strach, vyspat nás nechají. Radí nám, ať si jdeme spaní raději obsadit a jdou Milanovi ležení ukázat. Dokonce mu nabízejí jednolůžkový pokoj. Spí se na podlaze na matracích. Milan zvažuje a nakonec si bere jednolůžák. Jdu se podívat také na spaní a zabrat si ležení. Milan mi ukazuje klíč s klíčenkou bez čísla a s nápisem Hilton. Po otevření zjišťuji, že v místnosti pod střechou je nacpáno ústřední topení, jedna postel a na stěně jedna polička s háčky. Nic jiného se sem nevejde. Navrhuje mi, že se můžu vyspat na podlaze vedle něho, ale bohužel se sem nevejde ani ta karimatka. Tak si sem strčím alespoň batoh. Jdeme na večeři. Dnes se můžeme povyrazit, jelikož v Polsku končíme a můžeme utratit všechny peníze. Obsluha se na nás usmívá. Povídá nám, že Milan je stejně starý jako její otec. Snad proto s námi mají takový soucit. Po koupeli jdeme spát.
Ráno vstáváme v 6 hodin a jdeme na snídani. Vyrážíme lesní cestou, pak na silnici a okolo centrálního parkoviště přicházíme do Lysé Polany. Dominantou zde jsou bývalé celnice. Pár baráčků, hospody a jinak snad nic. Po silnici pokračujeme do Tatranské Javoriny. Trochu větší vesnice, ale jinak mrtvo. M pak na Zadné Meďodoly a Kopské sedlo. Na rozcestí Pod Muráňom nám začíná svítit sluníčko. Těšíme se konečně na hezké, slunné a teplé počasí. V polovině výstupu se zatahuje, spouští se opět mlha a začíná pršet. Na sedle se rozpoutává opravdové peklo. Déšť nás bičuje ze všech stran, studený vítr se do nás opírá, pláštěnka je spíš na obtíž. Pomalu ukrajujeme cestu od rozcestí k rozcestí. V polovině Č musím zastavit a zeptat se Milana, zda-li jdeme ještě po cestě, nebo jsme sešli do nějakého potoka. Při každém došlápnutí mi dírou v membráně vystřikuje malý vodotrysk. Mám boty s vodotryskem. Bylo nám již jedno, kam šlapeme, hlavně ať jsme už na chatě. Konečně v kosodřevině vidím žlutý štít chaty. Konečně je tu známé schodiště do budovy. V hale svlékáme pláštěnky a jdeme do příjemně vytopené restaurace. Jdeme se ubytovat. Bohužel je opět vše obsazeno. Můžeme spát ve vedlejší budově v podkroví na palandách. Paní nám ještě nabízí možnost slevy na průkazy KČT. Přichází český turista a chtěl by raději spát ve spacáku a ruší rezervaci. Máme možnost spát na postelích v šestilůžáku. Nabídku bereme a za 24 Eur s polopenzí se ubytováváme. Turista si to nakonec rozmyslel, ale má smůlu. V pokoji bylo docela teplo, i když topení bylo vlažné. Jdeme na opožděný oběd. Dávám si Segedinský guláš s knedlíčkem. Už jsem se moc těšil na podobné jídlo, které máme doma. Piju jednu točenou Plzeň za druhou. K večeři máme polévku, smažený řízek s bramborovou kaší, kompotem, pitím za 2 Euro dle výběru a tatranku. Venku stále leje a řádí nárazový vítr. Celou noc je slyšet fučení a cítíme mírné chvění celé chaty.
Ráno vstáváme docela brzo. Oknem je vidět, že by mohlo být hezké počasí. Snídani máme formou švédského stolu a opravdu s rozmanitým výběrem. Po snídani odcházíme před budovu. Dole v údolí se z rudých mraků dere sluníčko. Z hor se valí mlha a od určité výše jsou těžké dešťové mraky. Stále vane nárazový vítr. Je rozhodnuto. Dnes nepůjdeme ani na Jahňací štít, ani přes Svišťovku, ale rovnou dolů k autobusu. V dolní partii cesty sledujeme přes odlesněné úbočí Tater lanovku na Skalnaté pleso. Jakoby končila na vrcholu. Nad ní už jen těžké inkoustové mraky. Dole na hlavní silnici je docela obstojně. Přes mraky se nesměle dere sluníčko. Nasedáme do polského autobusu. Před sebou tlačím batoh a přišlapuju si popruh a už se válím řidiči pod pedály. Kupuji lístky do Tatranské Lomnice. Chce 1 Euro. Říkám, že platím i za kolegu. Říká opět 1 Euro. Dodávám, že i bagáž. Opět říká 1 Euro. Platím 1Euro a bez lístku postupuji do autobusu. Vystupujeme na autobusovém nádraží a přecházíme na vlakové. Kupujeme lístky na električku do Štrby za 2 Eura. Přistavený vlak nám ujíždí před nosem. Sundávám si pohorky, promočené ponožky jdou do odpadového koše. Konečně si obouvám suché polokecky. Je to paráda. Kontroluji podrážky pohorek a zjišťuji, že oba střední vibramy na patách jsou proraženy. Pravá podrážka je v chodidle skoro proříznuta. Tak proto jsem měl boty s vodotryskem. Za hodinu odjíždíme dalším vláčkem. Ve Smokovci přesedáme do vláčku od Popradu, který nás veze na Štrbské Pleso. Cestou vyhlížíme tatranské velikány přes odlesněné úpatí hor. Vidět je místy pouze tenká nit Tatranské magistrály, a pak už jen inkoustová, těžká mračna. Na Štrbském Plese přesedáme na drncající zubačku do Štrby. Zde máme v plánu zajít někam na oběd a případně zabít čas do našeho odjezdu. Milan studuje jízdní řády a zjišťuje, že za 20min jede expresní vlak do Bratislavy. Paní v pokladně nám potvrzuje, že můžeme vlak použít a že jede přes Žilinu. S mírným zpožděním usedáme do prázdného kupé. Pomalu se loučíme s horami a máváme směrem, kde by měly být. Kocháme se kouzelnou slovenskou krajinou a cítíme uspokojení z našeho pobytu. Také si uvědomujeme, že nám zůstalo ještě pár restů v polských i slovenských Tatrách. Tak snad ještě někdy příště. V Ružomberku přisedá mladý, ambiciozní Slovák. Ihned se s námi dává do řeči. Cesta nám tak rychleji utíká. Ve Vrůtkách přistupuje mladinká Slovenka. Začne mi mávat před obličejem místenkou. Omlouvám se a sednu si na vedlejší sedadlo. Usedne, vytáhne mobil, sluchátka, vstane a otevře do kořán okno, s tím, že je tu smrad. Pak si sedne a nacpe sluchátka do uší a nevnímá okolí. Slovák v němém úžasu není schopen do Žiliny už ani slova. Loučíme se a vystupujeme na peron. Z vedlejší koleje právě odjíždí vlak na Prahu přes Půchov. Průvodčí říká, že vlak použít můžeme, ale musíme doplatit 1,70 Eur. Jdeme do haly a počkáme na přistavení vlaku naším směrem s odjezdem asi za 40minut. V restauraci dáváme každý 2 piva a kupujeme nějakou bagetu na večeři. V kupé sedí už 1 silnější, asi 30ti letý Čech. Sledujeme krajinu za oknem a probíráme s Milanem všechno možné. Od politiky až po restituce. Za Olomoucí se mladý muž omlouvá a vstupuje s námi do řeči. Je prý křesťanský kazatel a snaží se ledacos objasnit. Cesta za filozofických debatách o církvi velice rychle utíká. Za ztemnělým oknem vidím osvětlené nádraží v Moravanech, projíždíme Kostěnicemi a vlak pomalu brzdí za pardubickou nemocnicí. Vjíždíme do nádraží. Vystupujeme, procházíme podchodem a halou nádraží. Je po 9té hodině večerní, v pátek 12.9. a my s Milanem se loučíme a děkujeme si navzájem za nevšední turistickou akci. Naše kroky se rozcházejí, každý jiným směrem k domovu. Tak zase někdy příště ahoj.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří projevili zájem o tuto akci a podpořily tak její realizaci.

Největší dík patří Milanu Kotykovi, mému turistickému kolegovi, který přes všechna osobní a společná strádání celou akci absolvoval, bez sebemenších náznaků zaváhání.

Děkuji všem.
Kopřiva Pavel

Vyhledávání

Sponzoři

 synthesia banner 180x150

 logo Pardubice

 

 

 

 

 

 

 

 

Přihlášení