Klub českých turistů

Všechny fotky jsou na: http://tksp.rajce.idnes.cz/2012_K_pramenum_Divoke_Orlice

Právě v pátek na Medarda jsme se vydali na jeden z letošních víkendů s bivakem. Cílem nám byl začátek řeky Divoké Orlice.

Inspirací byl článek z časopisu Turista z roku 2005. Prameniště řeky není příliš nápadné a dlouho nebylo jednoznačně určeno. K jeho definování přispěl seriál České televize s Luďkem Munzarem. Navštívená oblast za Orlickými horami není jednoduše dostupná veřejnou dopravou, proto jsme zvolili kombinaci vlakové a autobusové dopravy. V pátek jsme dojeli vlakem do Náchoda. Po celodenním slunečném počasí se večer objevily mraky, ze kterých začalo pršet přesně v okamžiku, kdy jsme vystoupili z vlaku. Déšť jsme však přečkali na večeři v restauraci. Slibované přívalové srážky se Náchodu vyhnuly, tak se podařilo noc přečkat v klidu. Ráno jsme přejeli autobusem do Olešnice v O. h., kde nás čekal výstup cca 500 výškových metrů na Vrchmezí. Na vrcholu jsme našli vyšlapanou pěšinu z zelené značce na polské straně, která nás dovedla až do střediska Zieleniec. Tady bývá rušno zřejmě v zimě, protože tu je několik sjezdovek. Protože už byl čas na oběd, zastavili jsme se v restauraci, kde dobře vařili a polské pivo pomohlo doplnit tekutiny. Po sestupu do údolí Dušnické Bystřice jsme začali stoupat k rozsáhlým rašeliništím Topielisko a Czarne bagno. Dřevěná rozhledna umožňovala nejen pohled na tundrovité rašeliniště, ale i na hřeben Orlických hor, na kterém vystupoval obrys Masarykovy chaty na Šerlichu. Bližší pohled na porosty v rašeliništích byl možný z dřevěného chodníku naučné stezky. Další úsek značené cesty byl po předchozích deštích hodně zvodnatělý a položené klády byly jen chabou pomůckou pro její překonání. I když to nebylo zpočátku jisté, nakonec nikdo v bahně neskončil a mohli jsme v plném počtu pokračovat. To už jsme šli po zpevněných cestách k pramenům Orlice. Pohybovali jsme se po hranici rozvodí Baltského a Severního moře, když potůčky z jedné strany sytí Orlici a z druhé strany Dušnickou Bystřici. Ještěže jsme měli detailní popis příchodu k pramenu Divoké Orlice! Nejprve jsme našli na mostku přes lesní silnici označení pramenu č. 2 a o několik stovek metrů dál a o něco výš směrovku k prameni č. 1. Podle časopisu se pramen č. 1 nachází na pasece, která se ale od roku 2005 změnila v porost, sice řidší, ale se smrčky 1 až 2 m vysokými. Je tedy zřejmé, že Divoká Orlice pramení v Polsku, v oblasti Bystřických hor. Když jsme se dostatečně pokochali, vrátili jsme se okružní cestou kolem rozhledny do Zieleniece na časnější večeři. Nocleh byl plánován opět na české straně v oblasti Trčkova. Protože se nám nechtělo jít oklikou kolem hraničního hřebínku po silnici, zvolili jsme úboční lesní cestu, která se ale za nedlouho ztratila. Naštěstí však orientace podle busoly nebyla složitá. Po překonání horního toku hraničního Černého potoka jsme došli na cestu, kterou jsme měli v plánu. Jediným překvapením bylo setkání se skupinou divočáků, kterým však instinkt radil na chvíli opustit teritorium. Zřejmě věděli, že jim nebudeme konkurovat. Po celodenním příjemném počasí jsme si našli nocleh v lese u Trčkova, poblíž potoka, který nám posloužil jako koupelna. Nedělní ráno bylo krásně prosluněné. Na polské straně Divoké Orlice v obci Lasówka právě chystali oslavu 350 let od založení obce a 100 let od posvěcení kostela. My jsme ale zamířili kolem chaty Bedřichovka po modré značce na hřeben. Je to asi 300 m převýšení, tak jsme se za slunečného dopoledne docela zahřáli. Za chvíli nás čekalo občerstvení u kiosku horské služby a výstup na vrchol Velká Deštná. Někteří jsme pamatovali na vrcholu dřevěnou rozhlednu, ale po ní už nezbylo nic. Zřejmě její konstrukce nebyla bezpečná, tak byla bez náhrady odstraněna. Kolem poledne se začaly tvořit černé mraky a zdálo se, že se předpověď počasí, podle které mělo v neděli odpoledne začít pršet, vyplní. V pohodě jsme dorazili k Masarykově chatě na Šerlichu. Lavičky před chatou byly plně obsazené, takže v chatě bylo u stolů dostatek místa. Nedělní oběd jsme si zaslouženě vychutnali. Když jsme zase vyšli ven, hrozba deště již byla reálná. Nejprve stačily deštníky, ale než jsme došli k Šerlišskému mlýnu, už bylo dobré natáhnout pláštěnky. Bylo zřejmé, že déšť neustane a bude nejlépe, když půjdeme nejkratší cestou do Deštného na autobus. Deštné skutečně dostálo svému jménu. Každý mohl tedy otestovat kvalitu své pláštěnky. A nebylo to vždy stoprocentní. V této situaci jsme měli štěstí, když na stanoviště právě najížděl autobus směr Hradec Králové, když jsme se obávali, že už nám „před nosem“ ujel. Víkend jsme si tedy krásně užili a objevovali jsme končiny, kde někteří z nás byli poprvé v životě.
Slávek Čáp