Klub českých turistů

Pro tradiční turistickou akci prvního jarního víkendu byla letos zvolena polabská nížina, jakožto relativní jistota jarního počasí.

Ještě počátkem března to vypadalo, že se na výletu od sluníčka ohřejeme, ale další předpovědi náš optimismus mírnily, protože se měla opět vrátit zima. Nejprve to mělo být jen na pár dní, ale s upřesňováním předpovědi se návrat zimy prodlužoval a nakonec nás zima trápí ještě v dubnu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se s termínem trefili do nejchladnějšího víkendu letošní zimy.
Přesto se našlo 9 odvážlivců, kteří se v pátek sešli na nádraží s neochvějným úmyslem, za každých podmínek jaro přivítat v přírodě. Začali jsme tradičně páteční večeří, tentokrát v nekuřácké restauraci kolínského zimního stadionu. Přivítal nás tu zástupce místní orelské jednoty, který nám nabídl pro bivak areál místní orlovny v blízkosti Labe. Hned za řekou vede hlavní trať, ale na její intenzívní provoz jsme si brzy zvykli, takže nás ze spánku nerušil. Celou noc foukal čerstvý mrazivý vítr, který nám v řídkém porostu dobře větral bivakovací stříšky. Jak se ukázalo, provázel nás tento vítr nejen po celý víkend, ale vydržel i mnoho následujících dní. Naštěstí jsme s sebou neměli teploměr, tak jsme se nemuseli ráno stresovat hloubkou teploty pod nulou, jen jsme registrovali zmrzlou křupající zem pod nohama. Ranním čajem a následnou chůzí jsme se však zahřáli. Ve městě jsme se setkali s našimi orelskými průvodci, kteří nám ukázali nejdůležitější památky a zajímavosti Kolína. Pak už jsme vyrazili směrem na jih údolím říčky Polepky. Celý víkend bylo jasno a v závětří sluníčko již příjemně hřálo. V sobotním dopoledni ale takových míst bylo jen několik. Kousek cesty za Kolínem jsme narazili na první zajímavost, kterou je vodopád, v této době s vydatným průtokem vody. V údolí jsou skály, které využívají i horolezci k tréninkům, a jsou tam ale i všelijaké jeskyně. Některé jsou zakresleny na mapě, ale jsou i takové, o kterých ani domorodci moc nevědí, nebo o nich mají jen mlhavou představu. V okolí obce Pašinka takové útvary měly být. Obvykle se říká, že nejvíce informací se dovíte v hospodě. Zkusili jsme vyslechnout některé návštěvníky v místní občerstvovně, jak se ale později ukázalo, jejich informace byly buď ještě z jejich mládí, nebo z druhé nebo třetí ruky. Vydali jsme se doporučeným směrem. Naštěstí byl terén dostatečně umrzlý, protože jinak by se rákosovým porostem asi nedalo projít. Nakonec jsme přece jen ve stráni jeskyni našli, ale na úplně jiném místě, než o kterém byla řeč v hospodě. Někteří naši kolegové dokonce sebrali tolik odvahy, že se do nízké, ale zřejmě rozsáhlejší jeskyně vypravili, aby nám ostatním později poskytli fotodokumentaci podzemních prostor. Zpět do vesnice jsme se už vraceli vozovou cestou, která kolem jeskyně vede. Další zajímavostí na cestě je mohutná skála u Kohoutova mlýna. Dříve procházela cesta zřejmě dvorem tohoto mlýna, ale v současné době je dvůr dobře uzavřen a uzamčen, takže z našeho směru lze přijít ke skále jen z vrchu, na krásnou vyhlídku. Nedaleko je pak i obdivuhodný železniční viadukt z konce 19. stol., který má nad údolím několik kamenných oblouků. A už jsme se blížili k Ratboři, kde je opět několik zajímavostí. Nejvíce jsme se však těšili na oběd v místní restauraci, která nás ale překvapila svou několikahodinovou polední přestávkou. Nechtěli jsme čekat, až zase odpoledne otevřou a naplánovali jsme zastávku dál na cestě s občerstvením z vlastních zásob. Na Ratboř jsme nezanevřeli a alespoň zvenku jsme si prohlédli stavby starého a nového zámku, na nichž je znát ruka známého architekta Jana Kotěry. V Ratboři jsme se rozloučili s našimi kolínskými průvodci a pokračovali jsme na jih k nejvyššímu bodu, vrchu Vysoká. Ten je nepřehlédnutelnou dominantou okolního kraje, hlavně proto, že je na něm postavena nová kovová rozhledna. Cesta k rozhledně není obtížná, ale dostali jsme se do volné krajiny, kde nás mrazivý severák zkoušel, jak jsme se „jarní“ počasí připravili. Poslední část výstupu byla přímo proti větru a kdo neměl kuklu na ochranu obličeje, cítil účinek mrazu a větru, který se dral všemi skulinami k tělu. Mohli jsme si připadat skoro jako na Sibiři někde v gulagu. Rozhledna na vrchu byla zavřená, ale nám by se nahoru do větru stejně asi nechtělo, i kdyby byla otevřená. Výhledy do kraje byly za mrazivého počasí daleké, na jednu stranu Kolín, na druhou stranu Kutná Hora s chrámy sv. Barbory a sv. Jakuba, Čáslav, celý hřeben Železných hor a odevšad viditelná parní vlečka z chladicích věží chvaletické elektrárny. Na vrchu Vysoká jsme si mohli prohlédnout celkem zachovalé zbytky klášterní stavby, kterou v 19. století zničil úder blesku a od té doby jen vlastními silami odolává zubu času. Odtud jsme pak již seběhli do Suchdola do domluvené vinárny Na Kovárně na večeři. Po posledním úseku cesty, kde nás stále dobře ochlazoval vítr, jsme se těšili, že se kromě večeře i ohřejeme. Jak se ukázalo, vinárna funguje jen o víkendech, a protože jsme tam byli ten den jedinými hosty, počáteční teplota nebyla pokojová, přestože radiátory pracovaly naplno. Aby bylo vedoucímu akce jasné, že tady přípravu podcenil, seděli někteří účastníci u piva v čepici a v rukavicích. Protože jsme už nikam nespěchali, počkali jsme si, až se v interiéru oteplí, abychom načerpali energii na další bivak. U večeře jsme se nemuseli nijak omezovat a někteří toho využili a dali si i více chodů. Již za tmy jsme vyrazili opět do zimy. Ve vyhlédnutém lese jsme k obecnému milému překvapení pod vedením kvalitního horského vůdce našli místo pro nocleh, které bylo bez sněhu a schované za houštím, chráněné proti neustálému větru. Za použití všeho, co jsme s sebou měli k oblečení, jsme přečkali noc. Podle pozdějších informací mohlo být k ránu kolem -10 °C. Prostě typické jaro v Polabské nížině. Mělo to ale i jednu výhodu, a to, že do následující vesnice Vidice jsme ráno mohli jít z lesa přímo podle azimutu přes zamrzlé pole, aniž bychom si umazali boty. K zámku Roztěž jsme se dostali cestou, která křižovala golfové hřiště. To ještě odpočívalo v zimním spánku, ale my jsme mohli vidět roztodivné tvarové úpravy terénu, které si tvůrce krajiny vymyslel, aby měli golfisté hru zajímavější. Vlastní zámek slouží prý jako zázemí golfistům, což se projevuje tím, že jsou všude kolem nápisy „Soukromý pozemek“ a objekt i park je oplocen a uzamčen. Další cesta vedla do údolí Vrchlice, kde stále ještě leželo dost sněhu. Zde se naplno projevila naše hledačka „kešek“, když na cestě bylo několik míst, kde byla uložena nějaká zpráva. A té radosti, když se něco podařilo najít! Ani jsme se nenadáli, a už jsme dobývali zbytky hradu Sion. Naštěstí v něm již nebyli žádní obránci, tak stačilo jen vyjít cestou mezi skalami a mohli jsme obdivovat dobře udržované základy Roháčova hrádku a mohli si v propozicích přečíst historii jeho posledních dnů v roce 1437. To už se blížil čas oběda a tentokrát nás nepotkal žádný problém a v Malešově nás přivítala restaurace U Melcerů svou pohostinností. Notně posilněni jsme se vydali na závěrečnou část cesty údolím Vrchlice. Údolí je to skutečně malebné, lemované krásnými skalními útvary, takže není divu, že se básníkovi Emilu Frídovi tak zalíbilo, že si po něm vzal své umělecké jméno a známe ho jako Jaroslava Vrchlického. Času už nebylo nazbyt, tak jsme neodbočili ani k unikátní klenbové přehradní nádrži vodní nádrže Vrchlice a ubírali jsme se dál ke Kutné Hoře. Z cesty mezi Vrchlicí a železniční tratí jsou hlavní stavební památky města jako na dlani. Chrám sv. Barbory je možno fotit ze všech stran, sluníčko osvětlovalo celou frontu Jezuitské koleje a i chrám sv. Jakuba se nám ukázal se svou charakteristickou věží v plné kráse. Bez úrazu jsme prošli zaledněnou cestou k řece a pod starým ocelovým železničním mostem jsme pospíchali nejkratší cestou k nádraží Kutná Hora – město, protože k odjezdu vlaku nám zbývalo jen několik minut.
Ověřili jsme si na vlastní kůži platnost pořekadla: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Ani letos, i když jsme udělali, co jsme mohli, akce Vítání jara nevybočila z tradice a stala se kvalitní zimní akcí, na které jsme si mohli otestovat parametry své zimní výbavy. Testem prošli všichni úspěšně jak po fyzické, tak snad i po psychické stránce. Poznali jsme, že nemusíme jezdit nikam daleko, chceme-li vidět malebnou krajinu s mnoha přírodními i stavebními zajímavostmi a unikáty. Snad už se jaro nenechá dlouho pobízet a skutečně přijde i do našich krajů.

2. 4. 2013
Slávek Čáp